V moci andělů 1. díl

30. srpna 2013 v 19:09 | Ecritte |  v moci andělů



"Už nejsem malá holka!" křičela jsem na mámu. Z hloubi duše jsem nenáviděla její opatrování a jak se ke mně chová. Už mi neni pět, aby mě hlídala na každým kroku. Vyšiluje jenom proto, že jsem přišla o hodinu dýl. Nic se mi nestalo, jsem v pořádku, ale ona to nedokáže pochopit.
"Ale stále seš moje dcera Blear Jacksnová, na to nezapomínej!"
Nemám ráda hádky, ale poslední dobou se s mámou hádáme pořád. Snad to je jen nějaké špatné období. Ona mi vůbec nerozumý! Nerozumý, že když mi volá každou hodinu kde jsem a co dělám, tak je mi před kámoši trapně. Ne, ona si prostě myslý, že nezvládnu chodit nebo dýchat bez ní.



"Nesnášim tě! Slyšíš?! Nesnášim!"
Zařvala jsem. Popadla jsem tašku, hodila do ní peněženku a mobil a vyrazila jsem ven. Ještě jsem se otočila. Máma stála s prázdným výrazem. Zestárla snad o deset let, ale nechala mě. Zabouchla jsem dveře a projel mnou osten viny. To jsem přehnala.
"Ale ona taky" snažila jsem sebe v duchu přesvědčit. Věděla jsem, že si lžu, ale mávla jsem nad tím rukou a odešla jsem. V kavárně jsem tiše seděla a usrkávala už vychladlé Latte. Měla jsem náladu pod psa. Mávla jsem na servírku, a sáhla jsem si do tašky pro peněženku. Servírka už u mě stála s papírkem, na kterém byla úhledně napsána položka Latte a cena.
Zaplatila jsem a přidala jsem větší dýško, snad jen pro můj pocit, že ještě nejsem tak zkažená.
Chtěla jsem zavřít peněženku, ale neudělala jsem to, místo toho jsem si ji otevřela a vytáhla z ní zašlou fotku. To bylo před patnácti lety, máma se na té fotce usmívá, asi proto, že ten urostlý muž, který vedle ní stojí a jednou rukou mě drží je její manžel, hlavně ŽIVÝ manžel.
Osten se do mě zaryl ještě hlouběji. Za měsíc to bude deset let, co tátu zavraždili. Dodneška se neví kdo. Táta byl pro všechny hrdina, jelikož zachránil život matce s dítětem. Dnes už se na to skoro zapomnělo, ale já mám schované výstřižky, kde je fotka mého otce a oslavné titulky.

Svědomí mě hryže a tak ani nedopiju latte, zavírám a uklízím peněženku a pro změnu vytahuji mobil a vytáčím maminy číslo. Zvedám se, pokynu směrem k pokladně na pozdrav a odcházím. Telefon vyzvání a mě ošlehne studený vzduch. Ani se to nezdá, ale už je skoro tma, to jsem tu tak dlouho?
Pomalu jdu k domu.
"Po šesté, po sedmé..." počítám zvuky v telefonu a zalévá mě strach.
"Ahoj Blear,"
"Mami? Je ti něco? Já du právě domů..."
"Ne! NEchoď, vlastně nechceš ještě někde zůstat?" máma zněla panicky. Po zádech mi běhal mráz.
"Mami?! Jestli jde o ten dnešek, tak já to tak..." zazněl hluk, jako kdyby někdo něco rozbil a tlumený výkřik.
"mami?!"
Telefon byl hluchý. Nevěděla jsem co dělat. Co když se mamině něco hnulo v hlavě a spáchala sebevraždu. Rozběhla jsem se. Celá udýchaná a upocená jsem rychle otevřela dveře od bytu.


Byt byl tichý.
"Mami?" šla jsem do obýváku. Polštáře, kterými se mamina pyšnila byli rozervané a poházené po zemi, vata z nich ležela všude.
"Maminko? Maminečko! Mami!" šla jsem do kuchyně, na zemi byly střepy. Panikařila jsem, vběhla jsem do ložnice. Naskytl se mi hrůzný pohled. Obrovské stvoření jen zdáleně podobné člověku. Zavalité tělo bylo lesklé, jako by ho pokrývalo peří. Ze zad mu rostlo něco, nejspíše křídla. Drželo v rukou změť masa. S hrůzou jsem zjistila, že je to moje máma, vlasy měla vyrvané a po celém těle měla řezné rány, krev byla všude. Ta obluda se po mě podívala a s lehkostí trhla mé mámě hlavou, ta se svalila na zem. Zlomilo jí to vaz. Slyšela jsem odněkuď zdáli můj výkřik . To už zvíře na mě hledělo z otevřeného okna a skočilo.
Vše se seběhlo tak rychle, bylo mi na omdlení. Až když jsem si přejela rukou po tváři zjistila jsem, že ji mam vlhkou od slz. Nemohla jsem se podívat na zohavené tělo, ale viděla jsem zlaté vlasy slepené od krve. Tak krásné a vlnité vlasy má jen moje maminka, teda měla.
Má máma už neni, je mrtvá stejně jako táta...
"Je mrtvá..." zopakovala jsem nahlas. V tu chvíli se ve mě něco zlomilo. Cítila jsem, jak jsem se odpoutala od pocitů a ovládl mě chladný klid.

Vzala jsem si tašku, klíče a vyšla jsem ven. Venku už byla tma. Nekontrolovala jsem co dělám, mé nohy šly sami a já dobře věděla kam. Šla jsem hodinu až jsem se zastavila u okraje strže.
Zavřela jsem oči, vítr si pohrával s mými pramínky tmavých vlasů. Stála jsem u okraje strže, kam jsme letecky vysypali popel mého otce, kam se chtěla nechat rozprášit máma, vím to, jelikož přemýšlela o sebevraždě po smrti mého otce a tak napsala poslední vůli a přání. Naštěstí si to kvůli mě rozmyslela.
"Naštěstí...štěstí...." zopakovala jsem dvě slova mně tak příčící se.
"No tak skoč" nabádal mě tichý mužský hlas. Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Znovu jsem uslyšela hlas, tentokrát naléhavěji:
"Skoč, vždyť už nemáš nic, nic...."
přikývla jsem, "Ano, nic..."
"Nic...vzpomeň na svoji maminku..."
Nic jsem necítila, ani lítost, ani pocit ztráty, nic...
Znovu jsem zavřela mé jantarové oči a udělala jsem krůček. Špičky mých tenisek už vysely ve vzduchu. Cítila jsem, jak mě neviditelná ruka objala a postrčila mě ke skoku. Snad to byla ruka smrtky...
Cítila jsem štípavý vzduch...

Pokračování příště

Čtěte co se stane. Co Blear uvidí a jestli pozná onen svět...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tacere Tacere | Web | 30. srpna 2013 v 19:11 | Reagovat

Ahoj,omlouvám se opět za reklamu,prosím vyplň na této adrese- http://www.emailmeform.com/builder/form/WIgct6xd6NbH1eTQn
formulář a klikni na Springfairy.blog.cz . Předem děkuju ♥

2 Scarlett Scarlett | Web | 30. srpna 2013 v 19:21 | Reagovat

Je to opravdu skvěle napsané, líbí se mi jak píšeš, máš dobrou slovní zásobu atd., ale dej si trochu pozor na pravopis, třeba já když píšu povídku tak ji (radši) píšu ve wordu, nemyslím to ale vůbec zle.
Ta povídka je naopak skvělá a těším se až napíšeš další díl :)

3 photographer-bianca photographer-bianca | Web | 29. září 2013 v 11:10 | Reagovat

Áááá hned jdu na další díl :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama