Dveře

26. srpna 2013 v 14:13 | Ecritte |  povídky

"Paní, ale já vám nemohu pomoci, ten barák se bude muset zbourat,"
Naproti mě seděla vrásčitá stařena a usedavě plakala. Její dům se měl za měsíc bourat a ona nemá žádné příbuzné a peníze na nový dům taky ne.
"Pořád jsou tu ještě domy pro seniory, budete mít nepřetržitou péči." už jsem nevěděla jak dál. Stařenka byla neodbytná a o domově důchodců nechtěla ani slyšet.
"Nemohu pro vás už nic udělat, nashledanou. . ."
"Ale, ale, já...já...skončím na ulici!"
"Bohužel, pokuď nechcete do zařízení pro seniory, opravdu pro vás nemohu nic udělat.
Stařenka svraštila čelo. Pozvedla hlavu a podívala se mi zpříma do očí. Její oči byly krvavě červené.
"Budeš litovat!" zasípěla hlasem, který se podobal spíš nějakému záchvatu. Okamžitě jsem se k ní vrhla, ale to už jí zmítaly křeče, panenky se jí protáčely a z úst jí vycházelo chrčení. Mezitím někdo zavolal o pomoc a záchranáři ji už upevňovali do lehátka a dávali na nosítka. Když s ní chtěli odjet, vyletěla jí ruka a chytla mě velice pevně za zápěstí.
"Chcípni mrcho" vydala ze sebe neslyšné zakletí. Ruka jí bezvládně klesla na její tělo, sálal z ní chlad.
Když nad tím teď přemýšlím, mohla jsem jí pomoci. Stačilo jen zvednout telefon a zavolat šéfovi, ten by určitě něco vymyslel. . .




Na incident s paní Griffinovou jsem skoro zapomněla. Bohužel se mi ale za týden připoměla sama. Na stole mi ležel dopis od notáře. Paní Sue Griffinová mě Jane Roothovou jmenovala dědičkou jejího domu a všeho co v něm je.
Velice mě to překvapilo. Musela to sepsat ještě před incidentem. Ale nicméně dům se bude bourat, alespoň ho někdo vyklidí a možná tam najdu něco zajímavého. Zastavím se tam po práci.
Má pracovní doba utekla jako by nic, nic zvláštního se nedělo a tak jsem si po osmi a půl hodinách sklidila věci ze stolu, hodila si kabelku přes rameno a šla do garáží pro auto. Snažila jsem se najít v mé kabelce klíčky od auta, ale nedařilo se mi to. Někdy se mi zdá, že je ta kabelka bezedná.
Konečně jsem je našla a odemkla. Už jsem usedala za volant, když se za mnou ozvalo.
"Já být tebou, tak by jsem nepokoušela osud,"
Hrozně jsem vykřikla, když jsem se otočila, za mnou seděla stařenka Griffinová. Nemohla jsem popadnout dech. Vyskočila jsem z auta a nevěřícně jsem zírala na prázdné zadní sedadlo.
"Všechno je v pořádku, nic se neděje, klid." Znovu jsem se podívala na místo, kde měla být ta stařena, když jsem si náhle něčeho všimla. Na sedačce ležel ohořelý kus papíru. Promnula jsem si oči a nevěřícně jsem ten pergamen vzala do ruky. Gramáž byla velká, otočila jsem ho, bylo tam tmavě modrým ingoustem napsáno varování: " Neotvírej žadonícím"
Zakroutila jsem hlavou, asi by jsem měla uvažovat nad návštěvou odborníka. PApírek jsem si chovala do kapsy a zamkla jsem auto, uznala jsem za vhodné v tomto stavu neřídit.

Hromadnou dopravou jsem dojela na samý konec města. Ještě pár kilometrů pěšky a dostanu se k tomu zatracenému domu. Neočekávaně začalo stmívat, velice mě to překvapilo, jelikož bylo okolo sedmé hodiny. Než jsem došla k domu, už byla tma. Opatrně jsem zastrčila do zámku mosazný klíč a ustoupila jsem. Snad jsem očekávala, že se dveře záhadně otevřou, ale nic se nestalo. Otočila jsem klíčem a vešla jsem dovnitř. Nahmatala jsem vypínač a rozsvítila jsem si. NAproti mě bylo schodiště a trochu vedle byli dveře do jídelny a kuchyně. Prohledala jsem první patro, ale nic zajímavého jsem nenašla. Ale jakoby tu někde bylo spuštěné rádio. Stále jsem slyšela nějaké hlasy. Opravdu jsem začínala mít pochybnosti o mém duševním zdraví. Rozhodla jsem se jít do druhého patra. Vystoupala jsem po schodech a nahlédla jsem do místnosti na konci chodby. Rozsvítila jsem a úlekem jsem upustila kabelku. Celý pokoj byl vymalován černě a naproti mě stál oltář. Spousta magickýxh předmětů. Můj rozum na mě křičel, aby jsem rychle vypadla, nebo že budu litovat. Neposlechla jsem, přiblížila jsem se blíž. Když jsem byla u oltáře, tak jsem si povšimla stolu, na kterým leželi svíčky, různé znaky a knihy. Ten stůl vypadal jako rakev. Polkla jsem. Ohlédla jsem se a spatřila jsem věnce, které se dávají na hroby. Bylo na nich: "Odpočívej v pokoji". O stěnu se opírala mramorová deska. Přišla jsem blíž a odhrnula jsem černý háf, kterýn přez ní plandal.
"Ale...ale...co t...t...to...!"
To nebyl kámen, jelikož se na něm černo zlatě leskla písmena. Jméno paní Griffinové a datum úmrtí. To je náhrobek!
Couvala jsem ven z pokoje.
"To je uhnutý! Ještě zjistim, že ten oltář je opravdová rakev" sotva jsem si to pomyslela, ozval se od oltáře hluk. Zaječela jsem. Můj hlas pronikal starým vzduchem jako dýka máslo. Přede mnou se válel šroub a nebylo pochyb od kuď vylétl. Byl zakrvácený a nastalé ticho ničil svým třením o podlahu. Vyběhla jsem z pokoje, který jsem zamkla a běžela jsem po schodech dolů
Když jsem dole, oddechnu si. Bylo to děsivé, ale byla jsem si jistá, že mám jen vyhecovanou fantazii. Ten dům je fakt příšernej!
Najednou od někaď slyším hlasy, zas to rádio. Šeptají, spíše loudí, prosí. Šla jsem dále do domu, ano teď je slyším, volají o pomoc. Jsou zoufalý, děti jsou uvězněny za těmi bílými dveřmi, kde by měla být komora. Zastrčím si ruku do kapsy a sahám po klice, když se zarazím a vytáhnu kus pergamenu na kterým je varování a našla jsem ho na zadní sedačce auta. Je tam napsáno, že nemám pomáhat prosícím.
Nevydržela jsem to a vyběhla jsem z domu. Venku bylo černo a já běžela dále po ulici. Za zády ke mě doléhal vřeštící hlas, který na mě řval. Věděla jsem, že je to "to" co bylo za dveřmi.
Nastoupila jsem do autobusu a usadila se. Vše je za mnou. S klidem jsem si šla sednout dozadu k okýnku.
Byla jsem v bezpečí, v autobuse, nic mě nehrozilo. Jsou tu přece ostatní lidi. Nebo tedy spíše ne. Koukla jsem na hodinky. Super 1:00 a v autobuse jsem já a nějaká paní.
Povzdechla jsem si a svezla jsem se hlouběji do křesla. V tu ránu se paní otočila.
Její krvavé oči naháněli hrůzu a já jen vydechla, "Paní Griffinová"
"Jak to, že jsi mi nezachránila dětičky? Tys je tam nechala! Zabilas je!"
"Ale, ale vy jste mi poslala papírek, že jim nemám otevírat..."
"Zabilas moje dětičky. Chci moje dětičky zpátky, zabilas moje děti..." její skřípavý hlas sílil, až jsem si myslela, že mi prasknou bubínky. Najednou se paní Griffinová změnila v holčičku, spíš nestvůru se špatně sešitým obličejem a prázdnýma očima.

Probudila jsem se do světla. To světlo vyzařovala odevšaď. Stála jsem dole u černých schodů, které nahoře byly zakončeny dveřmi bez kliky. Sedla jsem si a zjistila jsem, že proti mě jdou desítky dětí.
"Ahoj, já jsem Jane...Jane Roothová..." oněměla jsem hrůzou.
"Tys nám neotevřela"
"Proč snám neotevřela"
"My měli hlad"
"MAminka na nás zapomněla"
Všechny děti se ke mě blížily. Měly mrtvolné oči a stále opakovali, že jsem jim neotevřela. S hrůzou jsem si uvědomila, kde jsem. Začala jsem křičet, volat, ale ty malý zrůdy jako roboti se ke mě stále blížili, až zahalili celé mé tělo...
"Nééé"
Poslední výkřik, který zazněl z mých úst.
Má poslední myšlenka byla, že stačilo vytočit devět čísel na telefonu a bylo by vše v pořádku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gréti Gréti | Web | 27. srpna 2013 v 10:36 | Reagovat

Normálne som z toho príbehu mala zimomriavky (nie v zlom). Tak úžasne si to opísala, že som sa do toho asi priveľmi vžila a tak som sa normálne triasla keď som zazrela ten náhrobok a následne aj ten šrób, tie hlasy v komore a mŕtva pani Griffinová v autobuse... Ako z hororu vyšité :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama