Alexis - bohyně 4. díl

11. srpna 2013 v 9:30 | Ecritte
Mohou se vyskytovat neslušné výrazy a morbidní popisy!

"Pojď, pohrajeme si" hlas toho muže byl sametový, byla v něm zášť a vítězství. V duchu jsem usilovně volala všechny možné svaté, na které jsem si vzpomněla. Nechtěla jsem umřít, ne teď, nemám za sebou žádný život, chci mít jednou rodinu, děti...
"Toho se nedočkáš!" ostatní hlasy se zasmály. Až teď jsem si všimla, že jsou čtyři. Každý má na sobě černý háf a účesy byly zastaralé snad už v patnáctém století...ale ten sen! O tom se mi zdálo. Zdálo se mi, že před nimi utíkám, mé nohy se daly do pohybu a já zato byla neskonale vděčná, dala jsem vše do běhu. Překvapilo mě, že běžím velice rychle, ale jim stačila chvilka a zahnali mě do slepé uličky. Po stranách byly kontejnery a jedny staré kovové dveře na kterých se podepsal zub času.
"Na slečinku docela dobrý, to se musí uznat" ozval se jiný hlas naprosto odlišný od ostatních. Byl vyšší a tišší až jsem si myslela, že jsem ho mohla slyšet jen já.
"KONEC HRANÍ!" zahřměl ten nejvyšší. "Pán od nás neočekává, že se s ní budeme babrat, zabte jí a nezapomeňte na ten medajlon."
Jeden z nich se na mě vyřítil.Na krku mě začalo nesnesitelně pálit, onen člověk se zastavil a ucouvl. Ani nevím co se stalo, v příštím okamžiku jsem ho probodávala kusem dřeva. Cítila jsem, že mám nepředstavitelnou sílu a obratnost, že by jsem přemohla snad každého.

Něco se stalo, podívala jsem se pod sebe a ihned jsem upustila mou improvizovanou zbraň. Já zabila....já zabila. Poodstoupila jsem od mrtvoly a měla jsem chuť se rozbrečet. Teď mě najde policie a zavře mě a přitom to bylo naopak, to oni mě chtěli zabít. Couvala jsem až ke zdi. Ostatní muži, teď už jen tři, se vzpamatovali z prvotního překvapení a hodlali zaútočit. Byla jsem připravená přijmout smrt, patřilo mi to, jelikož jsem se stala vražedkyní a to se nesmí obejít bez potrestání. Zavřela jsem oči, očekávala jsem bolest, ale přišlo něco jiného, teda spíš někdo jiný.
"Alexis?!"
"Sebastiane," vydechla jsem úlevou a otevřela jsem oči. Vypadal velice zmateně. Díval se z mrtvoly na mě a zpět na ty osoby, ale zmatený výraz vystřídal úšklebek.
"Tys mě tady ani nepotřebovala"
chtěla jsem se na něj obořit, aby nemlel hlouposti, ale to jsem nestihla, místo toho se mi z hrdla vydral křik. Jeden z upírů zaútočil a za nim i ti další. Sebastian je obratně odrazila a vytáhl úzký meč, katanu. Vyrazil proti tomu největšímu, ale ten ho odrazil paží. Sebastian se napřáhl a zablokoval útok. Odrazil se a vyskočil, jeho pohyby byly tak ladné a já jsem si uvědomovala, že stíhám sledovat vše co se odehraje. Vnímala jsem, jak ten černý muž přivíral víčka vždy když chtěl zaútočit, cítila jsem pach krve a slyšela jsem, jak ostrá čepel prořízla maso.
Vyjekla sem, jelikož se ke mně dokutálela ruka, která patřila tomu upištěnému chlapovi a stále ještě držela dýku, kterou se ten chlap snažil zabít Sebastiana. Před námi leželi tři mrtvoly a z toho jedna byla usmrcena mou rukou. Nemohla jsem tomu uvěřit, byla jsem jako ve snách. Mé smysly vnímaly naprosto vše, pociťovala jsem se jako bohyně a s pachem krve to sílilo. Najednou mi krkem projela ostrá bolest. chňapla jsem po ruce a obrátila jsem se v pravý čas, aby se ten nejvyšší z nich nabodl na dýku jeho bývalého parťáka. Z úst mu kanul pramínek krve. Sebastian za mnou hvízdl.
"Se učíš rychle" jeho slova mě vytrhla z transu a s jekotem jsem upustila ruku a chytla jsem se Sebastiana.
"Ale mohla by si míň řvát," podotkl a zkoumavě mě změřil pohledem, "není ti nc?"
Nemohla jsem tomu uvěřit," Ne, jen jsem právě zavraždila dva chlapi, kteří usilovali o můj život, sem k smrti vyděšená, znechucená a teď si uvědomuji, že i naštvaná!" zněla jsem naprosto hystericky a slzy už mi nekontrolovatelně zmáčely tvář. Sebastian mě sevřel do náručí a šeptal, že vše bude dobré. Bylo to velice příjemné a uklidňující. Jeho hlas na mě působil magicky.
"Seš už v pohodě? Můžeme jít?" chtěla jsem říct ne a vychutnávat si jeho sevření po celý můj život, ale souhlasně jsem přikývla, "Jo, ale kam pudem?"
představa, že by jsme zas jeli nesnesitelnou rychlostí někam dál, mi převracela žaludek na ruby.
"O pár ulic dál má můj věrný kamarád hotel, kde budeme v bezpečí" odevzdaně jsem přikývla, neměla jsem navybranou, ale něco mi v té větě nesedělo, "Ale vždyť jsou mrtví, už je bezpečno, nebo ne?" Sebastian mi přidržel prst na rtech a podíval se mi do očí, "To víš že jo, pojď" uchlácholil mě a já jsem poslechla a šla za ním. Nestačila jsem jeho kroku, ale on nezastavoval. Proplétali jsme se uličkami až jsme došli ke kovovým dveřím. Sebastian pětkrát po sobě zaťukal, chvíli se nic nedělo, za dveřmi se ozýval jen šramot, po pár minutách vyhlédl oblý muž, rozhlédl se, pustil nás dovnitř a znovu se rozhlédl a zavřel. Ocitli jsme se v luxusním hotelu, měla jsem tolik otázek, ale mlčela jsem a v duchu se utěšovala, že bude zas vše v pořádku...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama