Autohavárie

17. července 2013 v 15:36 | Ecritte |  povídky

Večer jsem přemýšlela a napadla mě povídka. Zas bude jedna ze smutnějších.
Přemýšleli jste někdy o tom co bude po smrti? Co uvidíte? Co se stane? Čtěte dál a doufám, že pocítíte nějaké emoce...



"Vlezte do toho auta!" ječela na nás mamka, když naštvaně nasedala za volant.
"Ale no tak, Věruš, v takovymhle stavu nemůžeš řídit," přemluval táta maminu. Chvíli před tím se pohádali a táta jí vlepil facku. Všechno jsem to viděla a o to víc to maminu naštvalo.
Táta ještě chvíli přemlouval maminu, ale ta je pevně rozhodnuta, že pojedeme na návštěvu k babičce. Táta se přiblížil k autu, ale mamina zacouvala a táta na poslední chvíli uskočil.
Alenka, má pětiletá sestřička plakala. Její modrooké oči byly zarudlé a tvářičky měla zapálené. Mně samotné se chtělo brečet, ale snažila jsem se to přestát a konejšila jsem Alenku. Držela jsem jí za ramínka, která se otřásala vzlyky.
Krajina za okýnkem ubíhala velice rychle a mamina předjížděla jedno auto za druhým. Několikrát musela velice silně dupnout na brzdu, aby nenarazila do auta, jedoucího před ní a jednou dokonce skoro narazila do stromu, jelikož předjížděla a proti ní se vyhrnulo auto.
Zakrývala jsem si oči a modlila jsem se, aby jsme to přežili. Mamina byla velice nervózní a naštvaná.
Nemohla jsem to vydržet, také jsem se rozplakala. Slzy mi kanuly po tváři. Mamina se uklidnila a otočila se, zvolnila jízdu a snažila se usmát.
"Ale broučku, neboj, vše bude v pořádku." usmála se na mě maminkovsky, tak jak se může usmát jen milující matka. Podívala jsem se na ní, ona se ještě srdečněji usmála, ale pak...
"Mami! POZOR!" zakřičela jsem, ale bylo pozdě. Z vedlejší silnice do našeho auta najel kamion.

Bylo to příšerné! Věčí hrůzu a bolest jsem nezažila. Plno světla, bolelo mi celá tělo, všude hluk, střepy a snad někde jiskřilo. Bolest trochu polevila a mě se najednou chtělo moc spát. Jen jsem slyšela maminku jak křičí:
"Ne! Miláčku! Neeeeeeeeeeee..."
Přede mnou se rozprostřela tma. Lekla jsem se, když jsem se prodírala tou tmou zas napovrch. Už jsem byla skoro u hladiny toho temna, ale nemohla jsem se nadechnout. Už jsem viděla denní světlo, ale bylo za průhledným šedivým závojem. Zvedla jsem se, šlo to velmi snadno. Stála jsem uprostřed neuvěřitelných trosek.
"Maminko..." vydechla jsem, když jsem viděla zakrvácenou ženu, která na mě upírala prázdný pohled.
"Maminko!" skoro jsem zakřičela. Maminka pootevřela ústa a snažila se zvednout ruku. Podívala jsem se napravo a úlekem jsem vykřikla. Má milovaná sestřička ležela v sedačce a hlavu nepřirozeně zkroucenou. Ale ještě dýchala.
"Mar...marti neopouštěj mě" zašeptala a otevřela oči. Chtěla jsem jí říct, že je vše v pořádku, ale její tělíčko bylo nehybné.
"stačí! Dost" Už s tím přestaň!" křičela jsem a snažila jsem se utéct, ale nešlo to. Někdo si ze mě dělá srandu?! Nemohla jsem z toho vraku utéct, už jsem slyšela sanitku, ale já jsem se nemohla hnout. Něco mě tu drželo a táhlo k sestře, její poslední výdech a najednou ze mě ten provaz spadl. Nevěřila jsem tomu, ale setra mě chytla za ruku.
"Musíme se ještě rozloučit s maminkou," řekla, ale neplakala.
Záchranáři už nakládali maminku do auta, když jsme k ní přistoupili a každá jí políbila. Její ruka se po nás natáhla, ale bohužel jsme museli jít.
"Pojď, nesmíme jí trápit" řekla Alenka a já na ní viděla, že se změnila. Šli jsme po silnici dál, naše těla zůstala ve vraku auta.

Maminka se skoro uzdravila. Chodíme maminku navštěvovat. Ze začátku byla vystrašená, pak byla ráda, ale co jí převezli a je teď uvázaná na lůžku, ano, má přez sebe pásy a je na takovém lůžku, nás nechce vidět a křičí když se tam objevíme. Ani nevím proč, ale vipadá zle, velmi špatně, když se usměje už to není úsměv maminky, ale maniaka. Už jsem mluvila s Alenkou, že by jsme měli s návštěvama přestat, ale ona o tom nechce ani slyšet. Vždycky na mě vyvalí ty svoje velikánský kukadla a já podlehnu jejím prosbám. . .


Předchozí povídka: Sídlo Cortergate
Další povídka: -

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Infinity Infinity | Web | 17. července 2013 v 23:42 | Reagovat

To je moc smutná povídka, ale krásně jsi ji napsala.
Ten konec mě dostal. :(
Určitě v psaní pokračuj, já tvoje povídky budu moc ráda číst dál. :)

2 Gréti Gréti | Web | 22. srpna 2013 v 15:37 | Reagovat

Úžasné :3 Nie, nie tá nehoda ale ten štýl akým to je celé napísané. Normálne som sa do toho vcítila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama